► Originální náhradní díly od výrobců vozidel jsou výrazně dražší než díly určené pro aftermarket

► Jak to je s výrobou automobilů ve skutečnosti?

► Pouze nepatrný zlomek výrobců vozidel se sám spolupodílí na vývoji nových součástek

► Originální náhradní díly s logem výrobce vozu pocházejí převážně od dodavatele součástí či komponentů

Myslí to s vámi výrobci vozidel upřímně?

 

Společnosti zabývající se průzkumem trhu v ČR konstatují, že  originální náhradní díly distribuované výrobci automobilů jsou stále výrazně dražší než díly určené pro tzv. aftermarket.  Díly určené pro aftermarket jsou přitom zcela rovnocenné kvality, resp. se jedná i z velké části  o díly originální, dodávané do obchodní sítě aftermarketu přímo jejich výrobci.

            Světové automobilky v současné době  vyrábějí už pouze 20 až 23 % z celkového objemu dílů montovaných při výrobě vozidla. Naprostou většinu montovaných dílů tedy nakupují  u výrobců dílů, kteří stejné díly dodávají i firmám zásobujícím volný trh náhradními díly (Aftermarket).

            Ptáme se tedy, zda výrobci a importéři vozidel myslí svá doporučení motoristům skutečně vážně a upřímně???

     Stále totiž nabádají širokou motoristickou veřejnost k tomu, aby nakupovali a používali výhradně originální náhradní díly (OE), poněvadž jen tyto (dle jejich mínění) zaručují vysokou kvalitu a bezpečnost provozu dopravních prostředků. Z tohoto sdělení tak v podtextu vyplývá, že jiné díly, než které sami nabízejí, by mohly bezpečnost a funkčnost dopravní techniky omezit nebo dokonce ohrozit. V tomto místě je však nutné podotknout, že vždy hovoří  pouze o náhradních dílech, nikoliv například o pneumatikách, autobateriích o žárovkách !!! To je velmi zajímavé! 

Výše uvedené skutečnosti však  pravidla Evropské unie, známá pod názvem „Bloková výjimka“, zásadně popírají. A mají k tomu pádný důvod. Pojďme se  proto blíže podívat , jak to vlastně vše vypadá ve skutečnosti s výrobou nové dopravní techniky

            Při současném způsobu specializace výroby, zahrnující výzkum, vývoj a výrobu, si  automobilky či ostatní výrobci dopravní techniky objednávají jednotlivé komponenty pro montáž, respektive celé komplety skupin, které zjednodušují, zrychlují a hlavně zlevňují celý proces  výroby automobilu, či ostatní dopravní techniky, právě u jednotlivých výrobců dílů. Jako příklad můžeme uvést kompletní skupiny náprav, palubní desky včetně přístrojového vybavení, kabelové svazky s připojením některých elektrických agregátů, komplety sedáků, klimatizační jednotky, komplety nárazníků  a masek včetně osvětlení a chladiče a celou řadu dalších montážních skupin. Dochází proto k logickému procesu dělby práce, kdy z původního výrobce automobilu se stává z více jak 70% montážní závod.

            Tento proces je zcela pochopitelný a ekonomicky zdůvodnitelný. Není totiž  v ekonomických silách žádného samostatného výrobce dopravní techniky, aby sám v současné době na vlastní náklady vyvíjel systém zapalování, chlazení, vstřikování paliva, spalování výfukových plynů či další systémy, splňující emisní hodnoty EURO III, IV a připravované EURO V a k tomu se současně zabýval vývojem například pneumatik, nových brzdových systémů, vývojem a aplikací nových používaných materiálů, či investoval do jednoúčelových výrobních linek apod.

            Zcela dostatečně vysokým nákladovým zatížením pro výrobce dopravní techniky je příprava a vývoj nových automobilů, designů karosérie,  crash testy nových automobilů pro aktivní a pasivní bezpečnost cestujících, koordinace vývoje a výběr nových dodavatelů komponentů až po výstavbu nových montážních linek. Pouze nepatrný zlomek výrobců dopravní techniky se sám spolupodílí na vývoji nových součástek, kde má po určitou dobu možnost odbytovat tyto díly pouze prostřednictvím své servisní sítě.

            I přes výše popsanou dělbu práce mezi výrobci dopravní techniky a výrobci komponentů dosahují sumy investované do vývoje nových typů horentních částek, které se pohybují v průměru od 0,5 mld Kč výše. Není proto divu, že některé automobilky sdružují finanční prostředky do vývoje nové řady automobilů. V minulosti to byl například Renault, Citroën, Peugeot, nebo Fiat, Renault a Peugeot apod. Dnes se spolupráce mezi výrobci dopravní techniky ještě více prohloubila nejen na úrovni koncernových výrob, ale i mimo ně. Příkladem je i montážní závod TPCA v ČR, kde se montují malolitrážní vozy Citroën, Peugeot a Toyota. 

Z výše uvedených několika příkladů vyplývá, že prakticky každý výrobce dílů, který dodává pro OE (montáž nové dopravní techniky), má možnost dodávat tyto díly (tedy zcela stejné, identické díly) i pro volný trh náhradní potřeby (OEM).

            Tyto díly nejsou sice baleny v krabičkách s logem výrobce automobilu s označením katalogového OE čísla výrobce, nýbrž ve vlastním značkovém obalu výrobce s uvedením jeho katalogového čísla. Pokud výrobce vyrábí pro OE, uvádí současně i OE katalogové číslo. Uvedené skutečnosti tak zdánlivě v očích nezasvěcené motoristické veřejnosti mohou vyvolat nepravdivý a klamavý dojem, že takto dodávané díly s logem výrobce dílů jsou méně kvalitní a mohou být i nebezpečné. V tomto směru jde o promyšlený reklamní tah na trhu a praktické klamání koncového spotřebitele.

Zmínili jsme se o i tom, že výrobce dopravní techniky si vybírá své dodavatele komponentů pro montáž. Vždy se jedná o výběr z několika výrobců, kteří splňují určitá kritéria, která stanoví výrobce dopravní techniky. Do skutečné montáže se však dostane většinou pouze jeden z nich. Ostatní vypadají ze hry, protože nemohou například dosáhnout výroby požadovaného množství v čase, nebo cena jejich výrobků je vyšší, nežli si automobilka představuje, přestože kvalitou a technickým provedením komponenty zcela vyhovují všem požadavkům. Tito výrobci komponentů však ve finále dodávají své značkové výrobky na trh OEM - tedy aftermaket - avšak v množství, které mohou kapacitně vyrábět, přičemž reagují na potřeby trhu - aftermarketu.

Je velmi dobré, že právě tito výrobci na trhu fungují a motoristé by jim měli i poděkovat, protože svými dodávkami snižují cenovou hladinu náhradních dílů, které by za původních okolností zůstaly na vysoké úrovni. Působí proto v tomto směru jako určitý regulátor tržních cen náhradních dílů.

            A protože máme zájem o publikování objektivních informací, je třeba dát za pravdu výše zmíněné reklamě pouze v jednom bodu. Ale to se v ní bohužel přímo a otevřeně neříká. Na trh náhradních dílů se dostávají i díly od výrobců, kteří se nikdy neúčastní výběrových řízení do výroby a zabývají se pouze výrobou určitého segmentu náhradních dílů. Tento segment se týká většinou starších vozů, kde velcí výrobci již výrobu těchto dílů vypustili z výrobních programů. Tyto díly však musí být identické jak rozměrově, tak kvalitativně s díly původními. Jedná se většinou o známé aftermarketové evropské výrobce, kteří vyrábějí tyto díly na základě zakoupené výrobní dokumentace.

            Přesto na spotřebitele číhá určité nebezpečí.  První z nich přichází většinou pro koncového spotřebitele od asijských výrobců, kteří se snaží dodávat levné díly i na náš trh. Tyto díly většinou postrádají homologace (brzdy, světla, zrcátka, žárovky, pojistky a další), nejsou dodržovány materiálové předpisy, ani tolerance.

            Druhým nebezpečím je svým způsobem pro spotřebitele nákup použitých náhradních dílů na vrakovištích. Při nákupu těchto dílů neznáme, kolik kilometrů součástka absolvovala ve vozidle, jaká je únava materiálu, či zda součástka není poškozena například neodbornou montáží.

 

Vraťme se však zpět k Blokové výjimce.

            Právě Bloková výjimka v roce 2002 stanovila jasná pravidla pro takto pojatý volný trh při prodeji a servisu motorových vozidel. Konkurenční prostředí znamená, že konečný zákazník – motorista musí mít právo rozhodnout se svobodně (s ohledem na stáří vozidla a na svou ekonomickou situaci), komu svěří své vozidlo do opravy  a s jakými díly se jeho vozidlo bude opravovat.

 

Kalkulace pojišťoven a znaleckých ústavů ukazují, že sice ne každý díl OEM stojí u nás v průměru polovinu toho co originální, ale že balík originálních dílů, které jsou potřeba pro průměrnou opravu vzorku vozidel různých značek poškozených při nehodě, je výrazně dražší než balík ND z aftermarketu. Týká se to dílů podle definice platné Blokové výjimky, tedy dílů vyráběných stejným výrobcem jako pro prvovýrobu aut, ale v obalech výrobce dílů (OEM) nebo dílů srovnatelné kvality (AMQ) s certifikátem.

 

Jak poznáme díl rovnocenné kvality a jak by to mělo fungovat v praxi?

V současné době má tedy autoservis podle Blokové výjimky možnost nabídnout zákazníkovi několik variant náhradních dílů. Otázka zní, zda to zejména autorizované servisy skutečně dělají. Kromě originálních dílů od výrobce vozidla a dílů od výrobce komponentů, kteří je dodávají do prvovýroby, by vám totiž měli v servisu nabídnout také plnohodnotné náhradní díly od jiných výrobců, kteří je nedodávají do prvovýroby, ale vyrábějí je podle schválené výrobní dokumentace. Je to kategorie dílů, které zavedla Bloková výjimka jako díly rovnocenné originálním. Těmi se rozumí náhradní díly vyráběné soutěžitelem, který je kdykoliv schopen vydat certifikát, že tyto díly dosahují kvality dílů použitých či používaných při montáži nových motorových vozidel.

I takové díly můžeme tedy požadovat například z cenových důvodů, aniž bychom riskovali, že naše auto bude fungovat hůře. I autorizovaný servis může zákazníkovi nabídnout díly v nižší cenové kategorii, a pokud to neudělá, měli bychom se na ně sami ptát jako zákazníci. Nikdo nemá právo zpochybňovat kvalitu těchto dílů, případně jejich bezpečnost pro silniční provoz. Náhradní díly, které mají významný vliv na bezpečnost silničního provozu, jsou povinně homologovány a na jejich prodej a dodávky do sítě dohlížejí kontrolní orgány podobně jako v jiných oblastech. Žádný seriozní obchodník v České republice si nedovolí dodávat na český trh nebezpečné, případně neodzkoušené výrobky. V servisu se tedy ptáme po značce výrobce dílů a cenových relacích s dalšími nabídkami. Je sice pravda, že dražší díl bývá v zásadě kvalitnější, ale pokud je rozdíl jen v takzvané „originalitě“ dané nálepkou značky automobilu, jsou to vyhozené peníze.

 

Vraťme se tedy k základní otázce. Myslí to s naší peněženkou výrobci vozidel a jejich importéři upřímně, když nám vnucují pouze své originální díly? Podle našich zjištění je to v naprosté většině případů pouze reklamní taktika. Rozdíly mezi cenami náhradních dílů, za jaké je dodávají jejich výrobci automobilkám, a cenami, za které je potom automobilky dodávají na trh, jsou mnohem vyšší, než odpovídá běžným maržím, které si distributoři a servisy běžně dovolí k cenám připočítat.